Jsme spolu, ale ztrácíme se
Fungujeme. Řešíme práci, děti, domácnost, povinnosti. A někde mezi tím vším jsme se přestali potkávat my dva.
Embedded Files
Možná to znáte
Večer sedíme vedle sebe na gauči. Každý kouká do svého telefonu nebo na televizi.
Řešíme, kdo vyzvedne děti, co je potřeba nakoupit a co nás čeká zítra.
Když máme konečně chvíli pro sebe, často už nemáme sílu ani chuť si povídat.
A přitom si někdy vzpomenu, jak jsme spolu dřív dokázali mluvit celé hodiny.
„Nechybí mi náš vztah. Chybí mi v něm někdy to ‚my‘.“
Stejná situace. Dva různé prožitky.
Ona cítí, že se od sebe vzdalují. On může mít pocit, že je mezi nimi vlastně všechno v pořádku.
POHLED ŽENY
Řeknu:
„Mám pocit, že už spolu skoro nejsme.“
A on může slyšet:
„Náš vztah je špatně. Neděláš pro nás dost.“
POHLED MUŽE
Řeknu:
„Vždyť jsme pořád spolu.“
A ona může slyšet:
„To, co ti chybí, není důležité. Já žádný problém nevidím.“
„Můžeme žít ve stejném vztahu a přitom každý prožívat úplně jinou míru blízkosti.“
A tak se od sebe můžeme vzdalovat
Často se to neděje jedním velkým okamžikem. Spíš mnoha malými chvílemi, kdy se spolu přestaneme potkávat.
Ona začne cítit, že jí chybí blízkost.
↓
Zkouší si o ni říct nebo partnerovi naznačit, že jí něco chybí.
↓
On může slyšet kritiku nebo mít pocit, že zase něco nedělá dobře.
↓
Stáhne se, začne se obhajovat nebo problém zlehčí.
↓
Ona se cítí ještě osamělejší.
↓
A postupně může přestat hledat cestu k němu.
„Vzdálenost mezi námi často nevznikne tím, že bychom se přestali mít rádi. Vzniká v malých chvílích, kdy se k sobě znovu a znovu nedostaneme.“
Když se vytratí „my“
Vztah většinou nezmizí. Pořád spolu žijeme, fungujeme, domlouváme se. Jen se z něj mohou postupně vytrácet chvíle, ve kterých jsme opravdu spolu.
BLÍZKOST
Dotek. Zájem. Povídání. Společné chvíle.
Pocit, že vedle sebe nejsme jen dva lidé, kteří zajišťují chod života.
ZÁJEM
Všímat si jeden druhého. Zajímat se o to, co ten druhý prožívá.
Nejen co je potřeba zařídit, ale i jak se vlastně máme.
MY DVA
Být chvíli partneři, ne jen rodiče, organizátoři domácnosti nebo lidé, kteří spolu bydlí.
Mít něco, co patří jen nám.
„Možná nám nechybí víc společného času. Možná nám chybí chvíle, ve kterých se opravdu potkáme.“
Možná tedy nepotřebujeme dělat víc
Možná potřebujeme začít znovu vytvářet chvíle, ve kterých se opravdu potkáme.
Všimnout si jeden druhého.
Zajímat se o to, co ten druhý prožívá.
Být chvíli partnery, nejen rodiči a organizátory společného života.
„Blízkost se nemusí vrátit jedním velkým gestem. Může začít malými chvílemi, kdy jsme zase spolu.“
Kam chcete pokračovat?
Google Sites
Report abuse